Emoce a kompozice

Životopis Mgr. Evy Hobzové (*1982)

Profesionálně jsem se fotografování začala věnovat ve třiceti letech, přičemž právě fotografování spojilo a završilo mé dosavadní činnosti a zájmy. Od čtyř do šestnácti let jsem intenzivně navštěvovala Lidovou školu umění (dnes: Základní uměleckou školu) J. Valčíka v Ostravě – Porubě, odkud pocházím. Věnovala jsem se především dvěma oborům: výtvarné a literárně-dramatické tvorbě. Naši školu jsem mnohokrát úspěšně reprezentovala v různých (výtvarných, literárních a dramatických) soutěžích a v obou oborech jsem absolvovala první i druhý stupeň.

Tento raný a intenzivní kontakt  s uměním je pro mou fotografickou činnost zásadní. Výtvarná tvorba rozvíjí cit pro kompozici a barvu, který je při fotografování stejně důležitý jako při malování. Pro mou fotografickou práci bylo ovšem neméně důležité dramatické umění. Divadlo mě naučilo klást velký důraz na výraz a emoce. Kromě výtvarné (kompoziční a barevné) stránky působí totiž fotografie především svým výrazem, ať již jde o zachycení emocí nebo myšlenkové poselství.

Po ukončení gymnázia jsem vystudovala Filozofickou fakultu Univerzity Palackého v Olomouci (obor filozofie a ukrajinská filologie). Při studiu filozofie jsem se zaměřila na vztah myšlení a emocí. Konkrétně mě zajímalo, jak jejich vztah ovlivňuje naše rozhodování (v roce 2009 jsem obhájila diplomovou práci nazvanou Vztah myšlení a emocí v současné psychologicko-neurofyziologické diskuzi). Kvůli hlubšímu zájmu o problematiku emocí jsem studovala i psychologii na Katedře psychologie FF UP. Jak se mělo záhy ukázat, právě tento zájem o emoce, který částečně souvisel již s mou dřívější dramatickou činností, probudil i nepřímo mou současnou vášeň pro fotografii. Kvůli mému původnímu uměleckému založení mi bylo totiž stále jasnější, že je mi bližší emoce zachycovat a zobrazovat než pouze teoreticky zkoumat – a k tomu je fotografie ideálním médiem.

Před narozením druhého syna jsem studium psychologie přerušila. V této době jsem se začala naplno věnovat fotografování, které pro mě bylo do té doby pouhým příležitostným koníčkem. V Olomouci, kde žiji, jsem absolvovala dva roky kurzů tvůrčí fotografie v České fotoškole vedené Mgr. Svatoplukem Klesnilem, který mi svým důrazem na uměleckou a dokumentární fotografii otevřel cestu ke skutečnému tvůrčímu přístupu k fotografování. Kromě toho jsem se účastnila mnoha specializovaných fotografických kurzů a workshopů (např.u K.Vargy, A.Ziky, P.Kuchaře, I.Adlera, J.Knápka, J.Sosny).

V počátcích své vlastní fotografické praxe jsem se zaměřovala především na focení akcí a street fotografie. Domnívám se totiž, že právě v těchto dvou oblastech fotografické činnosti se lze nejenom nejlépe naučit fotografickému řemeslu, ale i pochopit samotnou podstatu fotografie. Focení akcí (zvláště těch, kterých se účastní děti) učí trpělivě vyčkávat na vhodný projev určité emoce a zároveň vyžaduje neustálou připravenost a flexibilitu pro hledání nejvhodnější kompozice. Street fotografie zase nutí hledat skryté významy a souvislosti v běžných situacích, případně tyto situace zobrazovat tak, aby se v nich skrytý smysl a význam mohl plně projevit. Více než kterákoli jiná oblast fotografie může tedy street fotografie předávat určité myšlenkové poselství. Zatímco při běžném focení lidí (ať již akcí, dětí či portrétů) zúročuji své výtvarně-dramatické zkušenosti a studium psychologie, do street fotografie mi pomáhá pronikat mé studium filosofie, které mě naučilo hledat nové a skryté významy ve starých textech i v životě.

Kurzy, workshopy a vlastní fotografická praxe jsou bezesporu důležité jakožto zdroj zkušeností pro osvojování si fotografického řemesla, nicméně přinejmenším stejně důležité je i vlastní studium fotografií jiných fotografů. V tomto ohledu mě nejvíce ovlivnili starší fotografové jako H. Cartier-Bresson, A. Newman, E. Arnold, Man Ray, E. Blumenfeld či Ch. Duffy. Především u nich jsem se naučila oceňovat černobílou fotografii. Díky rozmachu internetu a možnosti šířit a sdílet fotky na sociálních sítích se snaží hodně fotografů zaujmout pouze jednoduchými efekty, ať již se jedná o barevně přesycenou módní a reklamní fotografii nebo různé jednoduché photoshopové efekty a triky. Naproti tomu právě černobílá fotografie nechává často mnohem lépe vyniknout skutečné nadčasové a umělecké kvality fotografie – nejenže umožňuje jasněji a ostřeji zachytit výraz a emoci, ale dokáže i snadněji a jednoznačněji vyjádřit celkové kompoziční a myšlenkové vyznění fotografie.

Kromě focení různých akcí již několik let pravidelně fotím olomoucký filmový festival AFO. Od jara 2015 jsem oficiální fotografkou olomouckého science-centra Pevnost poznání, které je provozováno Univerzitou Palackého. V červnu 2016 otvírám v centru Olomouce vlastní fotografický ateliér.